Supervize v pomáhajících profesích
Pro koho je supervize?
Pro každého, kdo pracuje v pomáhajících profesích. Pro lékaře, pro zdravotní sestry, pro nižší zdravotnický personál, a to bez ohledu na zdravotní obor, pro pracovníky v sociální oblasti, v domovech důchodců, v ústavech sociální péče, v dětských domovech, v chráněných dílnách, v denních centrech, v nízkoprahových zařízeních. Pro linky důvěry, pro azylová zařízení…. Supervize nabízí širokou škálu intervencí. Každý typ zařízení od ní očekává něco trochu jiného, a je potřeba ji „ušít na míru“.
Mýty o supervizi
- Rozšířeným mýtem o supervizi je, že její funkcí je především kontrola kvality poskytované péče, kontrola naší erudice. Proto je zapotřebí „mít se před případným supervizorem spíše na pozoru a krýt si záda“.
- Dalším oblíbeným mýtem je, že supervize se týká jen psychiatrie, psychoterapie.
- Následuje mýtus z trochu opačné strany, který říká, že pokud nefunguje tým na pracovišti, zavoláme supervizora a on to „opraví“.
- Mýtus číslo čtyři hovoří o tom, že supervizi potřebuje jen ten, kdo má v práci problémy…
Jistě podobných „představ“ o supervizi bychom našli více. S nimi v zádech je pak obtížné, vzít si od ní to, co nám, pracovníkům v pomáhajících profesích, nabízí. Práce ve zdravotnictví a v sociální sféře je náročná. Setkáváme se často se stinnými stránkami lidského bytí, máme velkou zodpovědnost. Každý z nás se někdy dostal do situace, kdy se cítil svou prací vyčerpaný, „vycucaný“. A s tím vším tak trochu sám. A tady je právě místo, kde supervize vstupuje na scénu.
Supervize? Co to je?
Je to spolupráce supervizora a supervidovaného (případně celého týmu) nad tím, aby klienti, pacienti, dostali co nejkvalitnější péči a zároveň, aby se supervidovaný ve své práci cítil dobře. Nejde tedy o to, kontrolovat kvalitu péče na tom kterém pracovišti či schopnosti konkrétního pracovníka. Jde o to, podpořit profesionální růst tak, aby z něj měli naši klienti profit, a my abychom zároveň měli místo, kde někdo pečuje o nás. Dobře vedená supervize je úlevná, povzbudivá, motivující, „nabíjecí“. Dodá nové nápady, podporu, informace, citlivou zpětnou vazbu, někdy třeba jen „pouhý“ pocit sounáležitosti. Podle toho, co je právě třeba. Výsledek je jasný. Nejsme v tom sami, můžeme požádat o pomoc, o podporu. Vyvíjíme se. Supervize není jen „řešení v nouzi“. Patří prostě našemu profesnímu rozvoji. Může pomoci stmelit, zefektivnit náš pracovní tým, může pomoci zprůchodnit komunikaci, může nám pomoci poznat své silné a slabé stránky, takže se nám v práci tolik nepletou pod nohy. Důležité je, že supervizor nemá žádnou institucionalizovanou moc. Nemůže nikoho potrestat, vyhodit, sesadit… Je jen facilitátorem (urychlovačem) našich silných stránek, které nám pomáhá najít, využít, dále rozvíjet.
Formy supervize
V některých zařízeních probíhá supervize týmová (kdy jde o to využít maximálně potenciál týmu, zprůchodnit zablokované komunikační cesty, podpořit kohezi týmu). Jsou v týmu věci, o kterých se nemluví? Jaká máme pravidla? Vyhovují nám? Je něco, co by mohlo jít jinak? Nebo lze využít skupinovou supervizi kasuistickou (případovou), kdy členové skupiny mohou, ale nemusí být členy jednoho týmu a společně se supervizorem pracují nad komplikovanými případy. Její výhodou je více zpětných vazeb k prezentovanému případu a samozřejmě menší finanční náročnost. Nebo lze využít supervizi individuální. Tématy mohou být složitější případy, se kterými si nevíme rady, ale třeba i to, proč se nyní v práci necítím úplně dobře…
Jak na to?
Především je potřeba vybrat si supervizora, ke kterému budu mít důvěru. Pamatovat na to, že supervize probíhá v rovnoprávném vztahu, kdy i já se podílím na její kvalitě. Tím, že ji beru vážně a že přináším témata otevřeně, přemýšlím o zpětných vazbách. A naopak očekávám od supervizora jeho plný zájem, jeho odbornou erudici, jeho lidský přístup ke mně, dodržování etických pravidel (mlčenlivost, nezávislost, dodržování hranic …).